Syndrom vyhoření

Lenka Bláhová na toto téma: 
Hodně z nás o syndromu vyhoření slyšíme, někteří z nás jej i zažili nejen u sebe, ale třeba i u svých kolegů, přátel nebo šéfů. Někteří z nás se s ním v budoucnu možná potkáme a někteří, i když o něm ví a slyší, ho nikdy nepotká.
Sama jsem syndrom vyhoření nezažila a možná už ani nezažiji. Jak jsem to za celou dobu práce s lidmi zvládla? Vlastně není stoprocentní recept, jak se vyhnout vyhoření. Určitě jsou k němu náchylní ti z nás, kdo pracují s lidmi a pro lidi. Kromě sociálních služeb a všech dalších profesí, které mají v náplni práci s lidmi (jsou to i všichni manažeři) do této kategorie spadají i personalisté. 

Z mého pohledu personalisté jako profesionálové mohou ovlivnit, aby ve firmách nedocházelo k vyhoření. Jak? Jeden příklad ze života: Manažer nově v pozici řídil skupinu 40 spolupracovníků. Prošel výběrem, jeho nadřízený potvrdil, že je to on. Při výběru (bylo to interní AC) se projevila určitá absence zkušeností s vedením a motivací. Výběrová komise navrhovala intenzivní vzdělávací program na daná témata, dokonce i stínování zkušené kolegyně, která vedla obdobnou skupinu pracovníků. Jenže moc úkolů a náročná pracovní náplň byla přednější než zaměření na vypilování ve vedení a motivaci. Zhruba po půl roce v pozici začal nadřízený onoho nováčka vysílat signály, že nebylo dobře vybráno. Při rozhovoru mezi personalistou a nadřízeným konstatoval nezkušenosti, chybovost a velké pochybnosti. Personalista navrhl rozhovor s nováčkem a šéfem. Onomu novému šéfovi se pomalu rozpadal profesní svět, nevěřil si, byl nervózní, práce jej přestávala bavit, úkoly nebyly plněny dobře a včas. Tady začínal pomalu ale jistě syndrom vyhoření. A aby se úplně nerozhořel a neparalyzoval našeho kolegu, tak co s tím? V tomto případě pomohla podpora kouče a hodně pomohla podpora šéfa a rozjela se aktivní podpora vzdělávání a po dohodě i stínovaní zkušené manažerky. Investice byla vyšší než kdyby se postupovalo podle doporučení při výběru.

Proč to vše? Z mé zkušenosti a z mého pozorování má každý vedoucí i odpovědnost za to, aby mu nevyhořeli podřízení. A mohou k tomu pomoci osobní rozhovory, hodnotící pohovory, zájem o podřízené, neformální setkání v úzkém kolektivu a vybudovaná důvěra. Personalisté a šéfové jsou, nebo by měli být, tak zvané spojené nádoby a pokud dobře fungují a nejsou tu jen proto, aby dělali papíry, tak se může dařit předejít těmto syndromům vyhoření.
Tohle téma velmi úzce souvisí s naším dalším tématem worklife balance. Ale to až po prázdninách...

P. S.: Nevyhořela jsem, i když jsem měla a mám moc ráda práci s lidmi, a pracovala na 100,%, protože mám přátele, koníčky, rodinu, optimismus a víru v dobro. A hodně jsem používala duševní sprchu - knihy, hudbu, divadlo, cestování, výlety do přírody... Jo, a už jsem důchodkyně :-).

Lenka Bláhová, externí HR konzultantka, lektorka, HR Business Partner 

Michaela Karásková na toto téma:
Než jsem začala psát tento článek, inspirovala jsem se informacemi na internetu. Nejsem totiž psycholog a zajímalo mě, jak je syndrom odborně popsán. Samotný syndrom vyhoření je od letošního roku dokonce uznán jako nemoc. Nemoc, která je způsobená dlouhodobým stresem vycházejícím z pracovní činnosti. Syndrom vyhoření je důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností.

Když jsme se nad tímto tématem sešly minulý týden v KNO Inspirativní kavárně, shodli jsme se na tom, že poznat symptomy této nemoci je mnohdy těžké. U každého jedince se projevují jinak a velice často jsou prvotní příznaky u některých lidí jen těžko identifikovatelné. Někteří zaměstnanci nedávají pravé emoce najevo a mnohdy předstírají, že je vše v pořádku. Většinou, aby okolí nepoznalo či nevědělo, že se něco děje. Někdy u svých kolegů zpozorujete dlouhodobý stres a upozorňujete je na to a oni to popírají. Může to být opravdu tak, že oni sami to nevidí.

Dlouhodobá únava, nechuť chodit do práce, nezájem, výmluvy, poruchy spánku, nechutenství, alkoholismus, úzkosti i deprese jsou příznaky, které vedou k syndromu vyhoření. Pokud zaměstnanci dojdou do bodu vyhoření, je potřeba přistupovat k nim jako k nemocným. Nabídnout pomoc psychologa a především pak volno a odpočinek. Většina zaměstnavatelů by si však přála, aby do tohoto bodu jejich zaměstnanci nedospěli. A já se jim vůbec nedivím.

Jsem moc ráda, že mnoho firem se o své schopné zaměstnance stará a nabízí jim mnoho výhod, hledá možnosti, aby je práce bavila a podporuje je v rozvoji jejich dovedností. Je to především manažerská dovednost poznat dlouhodobý stres u svých podřízených. Sledovat jejich pracovní výkony a znát i jejich soukromé záležitosti. Všechny oblasti života společně souvisí a ovlivňují se. Vždy je důležité, aby ten u koho pozorujete dlouhodobé příznaky syndromu vyhoření, chtěl s Vámi komunikovat a nechal si pomoci.

Myslím si, že každý z nás někdy vstane a nechce se mu do práce. Většinou pomůže odpočinek. Někdy pomůže sport, věnovat se něčemu, co už jste dlouho nedělali a víte, že Vám to dělá radost. Každý to má jinak. Poslouchat svoji intuici je důležité. Vy sami víte, co je správně a co Vám dává momentálně smysl. Pro ty druhé tu můžeme být a někdy jen nabídnout pomoc. I to může hodně znamenat.

Michaela Karásková - externí HR konzultantka, jednatelka KNO Česko, lektorka, coach ICF

Markéta Kamenářová na toto téma: 
Kdo z nás si někdy neposteskne, že se cítí příliš zaneprázdněný nebo přetížený?

Pokud se s tzv. přetížením" u zaměstnance setkáte, je potřeba zbystřit. V dnešní době o takovém stavu stále častěji slýcháváme u zaměstnanců na manažerských a vedoucích pozicích, kdy jsou neustále pod velkým tlakem, mají vysoké pracovní nasazení a mnohdy vše pod velkým stresem. Všimnete-li si jako personalisté takových příznaků u některých kolegů, je dobré promluvit s konkrétním zaměstnancem, ale i s jeho nadřízeným a být nápomocni ke změně. Takoví zaměstnanci se totiž v určitém bodě pak dostávají do vysilujícího stavu, který nazýváme syndromem vyhoření. Jsou zcela vyčerpaní a zároveň neefektivní, a to negativně ovlivňuje nejen jejich výkonnost v práci, ale má to velký dopad i v soukromí.

Jak nejrychleji můžete pomoci a jaká dát doporučení svým kolegům z pozice personalisty? Zaměřit se na to, co mohou změnit. Je-li hlavním problémem vyčerpání, pak je nutné doporučit delegování některých úkolů a tím si uvolnit ruce, aby se mohli soustředit na věci, které jsou opravdu důležité. Další prioritou by mělo být neustálé doplňování psychické i fyzické energie. Sem patří sport, zdravý spánek, plnohodnotná strava, odpočinek, rituály. Ale i vyhledávání obohacujících mezilidských vztahů a též osobní i profesní růst. Někdy je velkou pomocí doporučení kouče nebo práce s mentorem. Dobrou prevencí bývá soustředění se na činnosti, které přinášejí pocit naplnění, nadšení nebo radosti.

Jaký z těchto stručných rad vyplývá závěr? Vyhoření se někdy může zdát pro některého z kolegů jako nepřekonatelné. Naopak je však potřeba vnímat takový stav jako signál pro případnou změnu. A mnohdy taková zkušenost s vyhořením může být i odrazovým můstkem pro celkový restart. Může komukoliv pomoci najít to, co člověka/kolegu v životě opravdu naplňuje a baví. Bude-li se řídit uvedenými radami, bude vědět, jak se před vyhořením chránit do budoucna.